Zingali Twenty EVO 1.12 – test HifiPhilosophi

Přinášíme recenzi polského HiFi magazínu HiFiPhilosophi

oceněno cenou Golden Analog – vynikající cena – vynikající výkon.

…Měl jsem možnost poznat společnost Zingali Acoustic osobně. Proto jsem nedávnovno, zde na hififilosofii PL zveřejnil report z mé návštěvy italského výrobce reproduktorů nejvyšší hi-end kategorie Audia. S modelem Zingali Twenty 1.12 jsem se současně seznámil na varšavské audio show v roce 2013 a poslouchal jsem velmi pečlivě, tak, jak si zasloužily. Protože reprosoustavy hrály ve zcela jiné audio sestavě, kterou připravil polský distributor, je nyní čas tyto velikány otestovat ve svém vlastním doupěti se svým vlastním hifi vybavením.

Zde si můžete položit otázku: Proč všechen ten čas a úsilí strávený na jednom reproduktoru? Vzhledem k tomu, že jsem Zingali Twenty poslouchal dostatečně dlouho a společnost Zingali již byla podrobně popsána, mohl bych dělat něco jiného. Nelze však s takovou argumentací souhlasit, protože jsou tyto reproduktory bezpochyby velice zajímavým produktem, který za poměrně velké peníze, nikoli však zbytečné nabízí opravdu mnoho. Může to být váš strop, neboť při poslechu vám dávájí takovou míru uspokojení, že už nemusíte hledat dále, zejména proto, že by se vaše hledání s největší pravděpodobností ukázalo jako brutálně nákladné, kde vůbec není zaručena jistota, že byste dosáhli něčeho zajímavějšího se stejným pocitem uspokojení.

zážitek z poslechu byl velmi jedinečným a nezapomenutelným.

To přinejmenším naznačuje varšavská audio výstava, během které reproduktory Zingali EVO 1.12 představily úchvatnou podívanou na výjimečnou krásu v malé a akusticky neatraktivní místnosti. Učarují Vás a nutí vás poslouchat. Obzvláště velikost a způsob kresby jeviště, stejně jako muzikálnost, byly opravdu působivé.  Doprovázela je specifická atmosféra navozená způsobem budování nálady, Kouzlem hornového reproduktoru a dobrého výběru nahrávky, se stal zážitek z poslechu velmi jedinečným a nezapomenutelným. Je však třeba si uvědomit, že Zingali Twenty tam hrály ve spojení se sofistikovanou elektronikou a neméně sofistikovanou kabeláží. Zároveň byla prezentace připravena s velkou péčí Bartekem Nowakem a marketingovým manažerem Zingaly, panem Yairem Wahalem, který je také zvukovým inženýrem. Vím od nich, že tehdy hodně pracovali a muselo být uděláno mnoho úprav, tak, aby konečný výsledek mohl být takový, jaký byl. Celá řetězec se skládal z komponentů, jako je převodník M2Tech Vaughan, pasivní předzesilovač Dayens Ectasy IVse nebo monobloky Burson Timekeeper. Otázkou je, zda lze tuto magii opakovat na povel, nebo to byl konglomerát znalostí, možností a štěstí posádky provádějící účinkující na této výstavě. Protože nemá smysl předstírat – poslechová cesta vždy zůstává do určité míry výsledkem náhody a náhodných voleb, protože nikdo není schopen otestovat ani malý zlomek teoreticky možných kombinací.

Kvůli této specifičnosti a obrovskému souboru potenciálních možností někteří doporučují držet se sestavy od jedné společnosti, protože pak je předem známo, že ji někdo pravděpodobně předem upravil, takže by měla hrát alespoň dobře na začátku a stačí vybrat reproduktory a zapojení, aby byl účinek plně uspokojivý. Audiofilové by však nebyli sami sebou, kdyby ve velké části své komunity neměli jiný názor, protože věří mnohem více ve svou vlastní sílu a schopnost skládat zařízení různého původu, než sázet na jednu společnost, což není vždy výhrou. V tomto případě však budu konzervativní a opatrný, hlavně s využitím kompletní sestavy Audio Research, kterou jsem si sám vybral. Samozřejmě je také náhoda, že se tato sestava objevila souběžně s reproduktory Zingali, a zda to byla úspěšná náhoda, nebo naopak, zkontroluji porovnáním jejího zvuku s vlastní cestou zapojení.

Reproduktory Zingali mají dvě hlavní výhody, které jim umožňují vyrovnaný boj s ostatními výrobci špičkových zvukových systémů: Hornový reproduktor  Omniray, který vynalezl Giuseppe Zingali a používá ho pouze pro svou produkci a pak vynikající třída zpracování dřeva. Ve výrobním závodu jsem viděl stroj velký jako nákladní vůz s návěsem a počítačem řízené stroje SMC Ergon, které stojí jeden milion eur za kus, a také ohromné zásoby nejkvalitnějšího kořeněného dřeva dovezeného přímo z Kalifornie. Viděl jsem také kabinety reproduktorů v jejich surovém stavu a technologicky nejmodernější lakovací komory. Takže jsem se sám přesvědčil, že v tomto případě máme co do činění s profesionalitou světové úrovně a nejlepšími vstupními surovinami. Odpovídajícím způsobem se reproduktory Zingali Twenty 1,2 EVO prezentují výjimečně. Tvar Hornového reproduktoru a zakřivení Omniray, který přitahuje oko diváka dovnitř reproduktoru a mistrovsky doladěná povrchová úprava jsou jedinečné. Velmi si ceníme přesnosti fréz, způsobu embosování podpisu a lakových vrstev. A zároveň struktura dřeva, jehož druh bohužel nebylo možné určit, ale který byl označován jako „kalifornský žlutý strom“, je také jedinečný, téměř bez zrnitého vzoru a extrémně hladký. Zvláštním způsobem kombinující zbývající dřevo se zvláštní uniformitou hmoty a elegancí .

Výsledkem bylo, že sloupy Zingali, i když byly vyrobeny ze dřeva, připomínaly spíše odlitky a nikoliv truhlářskou práci a to i přesto, že nebyly pokryty krycí vrstvou laku. Povrchová úprava může být jakákoli, samozřejmě ta finální. Na Audio Show byly reproduktory home monitor 2.6 lakované červenou barvou, charakteristickou pro vozy Ferrari a ty konkrétně udělaly opravdu velký rozruch. Nejvíce jsou reprosoustavy zastoupeny s povrchovou pravou s přeznámým dřevem v barvě, která kombinuje odstíny koňaku, třesně a ořechu. Barva je silně odlišná, daleko od primárních barev a esteticky propracovaná. A zároveň se stejné reproduktory EVO 1.2, které ve velkých halách Zingali vypadaly malé, téměř kompaktní, ukázaly jako velké, plné a svou velikostí zabírající hodně místa.

Co ale jiného očekávat v poslechové místnosti dvacet metrů čtverečních. Nejsou nijak zvlášť vysoké, ale přítomnost hornového reproduktoru, který zachází hluboko do kabinetu a je celý uzavřený, vyžaduje velkou šířku a ještě větší hloubku, protože, jak víte, hornové reproduktory mají velký průměr a nemenší hloubku. Samotné tělo reproduktoru zároveň nabízí velký kontrast, protože pouze přední a zadní strana s několika centimetry čelní desky jsou vyrobeny ze dřeva a boční stěny a horní část jsou vyrobeny ze silné MDF.  Celkově kabinet působí dynamickým vzhledem. Nastavení  výšky se děje ve spodním dílu, který je přesně obrysem skříně a  ve kterých jsou namontovány převozní šrouby s kulatou maticí, ty je možné vyšroubovat a našroubovat vlastní hroty nebo jiné nohy se závitem M8. Podkova, která tvoří základnu, má vyústění do přední části kabinetu. Má to další smysl, protože bassreflex  je umístěn ve spodní části. Výrobce doporučuje umístit před něj kus materiálu, aby byly basy rozptýleny a příliš se nepřenášely na podlahu. Vyzkoušel jsem doporučení a ve skutečnosti se nejnižší rozsah stal prostornějším a měkčím, nepochybně vyšší kvality a integrovanější do hudby.

Luxusní produkt z Apeninského poloostrova

Možná hned napíšu, že mě ten zvuk opravdu uchvátil…

Reprosoustava má pouze dva reproduktory, včetně jednoho středobasového reproduktoru, V případě EVO 1.12 má horna vstup o průměru 44 mm a na výstupou je to čistý dvanáctipalec. Středobasový reproduktor je také dvanáctipalcový s kmitací cívkou 75mm. Stejně jako všechny reproduktory používané společností Zingali i středobas pochází od italského výrobce – B & C . Je třeba připustit, že hraje dostatečně hluboko, k čemuž přispívá bass-reflex umístěný na spodní straně kabinetu.

Na zadní stěně jsou dva páry konektorů, je tedy možné použít zapojení bi-wiring; Sám jsem však používal single kabely Shunyata Anaconda, ale na doporučení výrobce jsem připojil plus a minus k různým párům. Bez ohledu na to jsou reproduktorové terminály továrně přemostěny silnými měděnými pásy.

Technicky vzato, reproduktory zvládnou šířku pásma od 30 Hz do 21 kHz a mají neobvyklou impedanci 6 ohmů. Dynamická strmost je v případě těchto hornových reproduktorů opravdu strmá a činí 12 dB na oktávu. Účinnost je také významná, dosahuje až 96 dB, a úhel rozptylu horny byl odhadnut na 120 °.
To vše nakonec vypadá velmi klidně a elegantně. Plně uzavřená horna je Zingaliho exkluzivitou a povrchová úprava dřeva a úroveň jejího zpracování nás okamžitě vrhají do oblasti luxusu. Samotná velikost reproduktorů je také úctyhodná a zvuk vycházející z této velikosti a luxusu je také vynikající a opravdu luxusní.
Začněme nastavením, které je v tomto případě důležité a zásadní. Reproduktory nemají žádné výdechy směřující dozadu a proto by velikost zadního prostoru a to, co je za nimi, nemělo být tak důležité. Obvykle mají reproduktory za sebou metr a více a také spoustu místa po stranách. V případě Zingali 1.12 Twenty Evo se však ukázalo, že prostor v zadní části je velmi důležitý a alespoň v mém pokoji hráli nejlépe se dvěma metry volného prostoru vzadu. Ukázalo se také, že jsou docela citlivé na směřování, protože umístěny rovně, rovnoběžně s bočními stěnami poslechové místnosti, zněly o něco chladněji a objektivněji, zatímco když je natočíte, abyste se více či méně dívali na střed horny, zvuk se zahřál a stal se více realistickým v poslechové místnosti. Styl klubové atmosféry, nikoli filharmonické atmosféry. To vše je však méně důležité, než nemít nic mezi posluchačem a výdechy bass-reflexu na úrovni podlahy. Důležité je také, aby mezi středobasovým reproduktorem a vámi nebyla žádná překážka (židle, sedačka apod.). Zpočátku tomu možná nebudete věnovat pozornost, ale zde se zvuk šíří také v blízkosti podlahy a musíte si pamatovat, že by měl mít volný přístup k posluchači, jinak bude jeviště narušeno a můžete získat dojem, že jeden z reproduktorů je tišší (pokud je jeden zakrytý a druhý není) současně celková prostorová magie ztrácí svoji účinnost.. Koneckonců, Hornové reproduktory s technologii Omniray jsou mistry v budování prostorové atmosféry, takže byste se měli o jejich prezentaci – scénu zvlášť starat.

Pojďme se tedy na tu scénu podívat. V mé reportáži z Audio Show jsem napsal, že reprodukce šla extrémně dozadu a zároveň se vše posouvalo natolik dopředu, že to posluchače opravdu pohltilo. Ve výsledku to byla jakási přímá účast na holograficky a prostorově ilustrované podívané, a ne něco, co sledoval divák, který zůstával venku jako fanoušek na stánku nebo divák sledující televizi. A to je třeba poznamenat. Jednalo se o zcela odlišné typy vjemů a různé způsoby vnímání. Zde si můžete vzpomenout například na technologii doplňkového osvětlení instalovaného v televizorech, nazvanou Ambilight, propagovanou společností Philips. Právě tak podobně jako zkoušky s trojrozměrným obrazem anebo s prohnutými obrazovkami, stejně jako multikanálový zvuk, jsou způsoby, jak diváka přiblížit k představení a pokusit se ho přimět k větší účasti.

Pokud jde o reprodukovaný zvuk – je to magie!

Ukázalo se, že tento druh horny spolu s hornovým zakřivením Omniray je extrémně efektivní. Omniray je naladěn do nejvyšší kvality tak, aby vystavil posluchače fenomenální podívané – zážitku. Nedíváme se tedy na všechno zvenčí, ale osobně se účastníme. Je to samozřejmě také důsledek kvality samotné reprodukce zvuku a schopnosti zhmotnit  umělce do živého rozměru. Je jakýmsi paradoxem, že postavy, které se objevují na obrazovkách kin nebo špičkových televizorů, jsou mnohem méně skutečné než postavy vytvořené zvukovým zařízením nejvyšší třídy a samotnou reprodukcí zvuku. A právě tento druh vzpomínky a zážitku jsem mohl obdivovat, když jsem poslouchal audio systém s reproduktory Zingali.

Řekněme si něco o systému. Nehanebně jsem si ho vypůjčil od společnosti Audio Research a byla to stejná sestava, která se podílela na mém psaní recenze reproduktorů Wilson Sophia. Až na jednu výjimku. Mezi přehrávačem a předzesilovačem bylo zapojeno propojení RCA Entreq Konstantin, jehož přítomnost měla způsobit mírně teplejší reprodukci.
Kde začít. Možná hned napíšu, že mě ten zvuk opravdu uchvátil. Zároveň zde nemohu napsat, že jsem něco takového už dlouho neslyšel, protože tu a tam poslouchám skvělou reprodukci, ale bylo to určitě něco hluboce zapamatovatelného a tak cenného, ​​jako v případě reproduktorů Zingali Zero Otto nebo Wilson Sophia. Přesto jsou tyto Zingali relativně levné. Jistě, 450 tisíc se na chodníku neválí, ale je to opravdu už hodně reprosoustav, co jsem testoval a slyšel, a které stály dvakrát i třikrát tolik a více… než Zingali Twenty 1.12 Evo a nevytvořili žádné podobné kouzlo.

Proč magie?

První věcí je vyrovnanost a koherence. Často se ozývají hlasy, že klíčovým problémem pro správně fungující reproduktory je vyrovnanost pásma. To opakují všichni, producenti i recenzenti. Vyrovnanost, koherence, konzistence. Tady jeden pán Zingali vytvořil brilantní výhybku, další fantastické vedení v kabinetu, reproduktory s plným rozsahem, dodržel všechny, frekvenční korekce, vyborně bednu nastavil a jdeme na to. Zingali vyrobil Hornový reproduktor s technologií omniray a musím přiznat, že jsem takovou vyrovnanost, spojitost, koherenci celého frekvenčního rozsahu neslyšel. Nejen samotný horn má velmi široký pásmový rozsah, ale je současně dokonale naladěn na basový reproduktor. Dokonalost. Spojení basů se zbytkem frekvenčního rozsahu neumožnilo ani sebemenší kritiku. Vnímali jste sílu a celkovou pospolitost. V klíčových okamžicích byl sestup pásma velmi nízký a současně basy nic nezakrývaly, nepřikrývaly a vůbec se nepřenesly na podlahu, což opravdu nemám rád. Opravdu se mi nelíbí, když podlaha začne vibrovat a hučet. V takovém případě udělám dvě věci – proklínám aparát a odcházím. Pro mě je taková věc nepřijatelná a není vhodná k poslechu. U diskoték je to pro někoho něco jiného. Se Zingali Twenty 1.12 Evo se však basová kytara a bicí nezamotávají a nesmíchají na podlaze, stejně jako při skutečném koncertu nejnižší oktávy varhan neinteragují s podlahou kostela. Ano, vytváří celkovou vibraci, ale ne ve stylu projíždějící tramvaje. S tímto efektem se často setkávám s podlahově aktivními reproduktory podle mého názoru je to v každém případě katastrofa. A se Zingali Twenty 1,2 EVO se nic takového neděje. Kontemplativní blaženost. A tato celková soudržnost – synergie, je stejnou synergii jako v živém organismu, jako v životě. Ráj.

Nezapomenutelná audiovizuální podívaná!

Poslech je procitnutím v kapele. Ve své zprávě z audio výstavy jsem napsal, že jedinou námitkou k prezentaci Zingali, byl způsob, jakým byly prezentovány výšky – trochu příliš zdrženlivé, trochu příliš zaoblené a příliš hladké. Tentokrát to bylo zcela jinak. Výstup ze špičkových bloků Audio Research ukázal společně s reproduktory Zingali Twenty 1.2 EVO něco, co mohu nazvat jen sopránovou dokonalostí. Stejně jako prezentace celé kapely, bylo to nádherné, prostorové se zvučnými soprány, šplhající se až na samý vrchol a zároveň zbavené všeho, co by mohlo být vnímáno jako pejorativní. Naopak, místo toho, abyste si v sopránových chvílích přivírali uši, což se většinou děje, když se v dané prezentaci objeví nějaký nedostatek v sopránu, zde posloucháte tyto soprány naprosto uvolněně. Arias z Královny noci nebo Montserrat Cabale, soprány, které by mohly rozbít vaše brýle a zničit vaše uši, dokázaly mi připravit zvukovou nádheru. Stejně jako koherence a způsob prezentace basů extrémně vynikající. Bylo to skvěle a bylo mým potěšením to vše poslouchat.

Poslech je procitnutím v kapele.

Stále jsme uprostřed toho všeho. Ano máme koherenci, ale je třeba také zmínit přechod ve způsobu interpretace související s Entreqovými rozmary. Jak jsem řekl, všechno zpočátku znělo vřele a soudržně, ale bez jakéhokoli důrazu na rozlišení a detaily. Obraz byl plný, plynulý a mimořádně hudební, ale s malým odstupem od celkového realismu, protože ten vyžaduje mikro detaily a pečlivě vytištěné textury, ale, už po půl hodině, nebo lépe po čtyřiceti minutách, se objevil takový realistický obraz a po hodině poslechu se rozvinul do míry potěšení, podobné, o kterém jsem psal dříve. Bohatství jednotlivých zvuků, počet nejmenších nuancí, všechny ty sípavé, skřípavé a klepavé směry scén, vrčení Glenna Goulda hrajícího na klavír nebo šustění manžet Arthur Benedetti Michelangele se objevily výjimečně silně a to, že mě hučení Gould dráždilo a zároveň mě tolik rozesmálo. V tomto okamžiku definitivně reprodukce nabrala realismus a je třeba zdůraznit, že šlo o realismus, a ne o přehánění. Nebylo to přehánění ve smyslu přebarvení, zveličení, nafouknutí, naopak, veškerá předchozí muzikálnost a soudržnost byla zachována. Realistická vrstva, i když extrémně exponovaná a expresivní, nezradila žádné analytické pokusy. Nebyl to v žádném případě zvuk, o kterém by někdo mohl říci, že zdůrazňuje nebo podtrhuje analytičnost. Kombinace pedantské dokonalosti a muzikálnosti byla opět dokonalá. To vše natolik silně, že jsem z poslechu takové dokonalosti začínal mít závratě. Ale opravdu, došlo tak daleko, že s postupem času mě napadlo srovnávat se sluchátky Sony MDR-R10. Byl to analogický styl, který také dokonale kombinoval detail s muzikálností, i když musím přiznat, že realističnost reproduktorů Zingali Twenty 1.12 Evo byl mnohem větší. Nejen samotný zvuk byl větší, ale také odklon od pohádky k realismu.

Jsou však vyžadovány patřičné audio komponenty

Hrálo to tak dobře, tak realisticky a s tak probuzenými emocemi, že jsem byl po třech hodinách úplně vyčerpaný

Z hlavních aspektů máme stále otevřenou scénu, se kterou jsme začali, ale která ještě nebyla dokončena. Ukázalo se, že systém, v hlavní roli Zingali Twenty 1.2 EVO,  vytvořil scénu, která velmi přesně odráží scénu zaznamenanou na discích. Diferenciace a zobrazování byly majestátně přesné. Nemyslím si, že jsem takové scénu kdy vůbec zažil. Popředí bylo posunuto blíže, pak se vzdálilo a hloubka obrazu někdy dosahovala asi pět metrů za reproduktory a pocitově šla daleko přes zeď na ulici. Současně systém ukázal všechny nedostatky s velkou přesností. Disky s pódiem dislokovaným vlevo, záznamy s dislokovaným vpravo, příliš těsné, uměle slepené, s neodpovídajícími velikostmi jednotlivých vokálních a instrumentálních partů, zaznamenávané samostatně a poté neúčinně kombinované. Zobrazování technického stavu nahrávek bylo výjimečně pokročilé a množství informací o samotném záznamu bylo obzvláště velké. Například o kolik více jsou XRCD extrahované z obsahu záznamu a jak destruktivně se projevuje dynamická komprese. Bez ohledu na to všechno byla hudba a realismus vždy na prvním místě a každé, i to nejhorší nahrané album, bylo fantastické poslouchat. Hrálo to tak dobře, tak realisticky a s tak probuzenými emocemi, že jsem byl po třech hodinách úplně vyčerpaný a skoro jsem se cítil jako po zápase Polsko – Anglie ve Wembley, který jsem viděl naživo (i když jen v televizi). Nebyla to jakási mírná, sladká slintající prezentace. Každá píseň byla jako emocionální těžký úder.

Čtenáři by ale měli mít aspoň menší dávku znalostí o samotných zvucích. Trubkové zvuky byly sféricky napnuté a trojrozměrné. Trubky produkují tento druh zvuku a takto modelované zvuky samozřejmě zesilují celkový dojem z jeviště a pocit jeho trojrozměrnosti. Charakteristika prostoru je také otázkou umístění reprosoustav. Zde musím zmínit, že veškeré nástroje Zingali dokázaly velmi přesně reprodukovat a v tomto poli reprodukce nedošlo k žádnému rozmazání ani labilitě. V tomto ohledu se mírně liší od rodiny Wilson, kde je charakteristika prostoru a definice nástrojů rozložená plošně.

Prezentace byla minimálně teplá, ale ne kvůli reproduktorům, ale spíše zapojením jiné kabeláže, Barvy byly perfektní a tam, kde to bylo potřeba, byl obraz jasný a radostný. Žádný obecný odstín, žádné nadměrné zhutňování, budování umělého podnebí. Atmosféru vytvořil dramatický realismus spojený s dokonalostí samotných zvuků a nádhernou scénou. V tomto realismu nebyla informace přesycena vzduchem.  Množství vzduchu ve zvucích zůstalo realistické, nebylo uměle zvýšeno a míra jeho přesného dávkování ukazuje dechové nástroje ve skvělém zvukovém obraze a to jak z hlediska samotné dynamiky nástroje, tak práce s náustkem. Klavír byl stejně působivý i přes výše zmíněnou různorodost kvalitu nahrávek. S hodinářskou přesností bylo možné uspořádat klavírní nahrávky podle kvality zvuku nástroje, ale i ty méně kvalitní a chudé nahrávky měli úžasnou atmosféru a definici zvuku vycházející zpod kladívek klavírů.

Je třeba také zmínit celkový dojem, že jemnost a síla zde byly perfektně kombinovány, protože dokázaly na pozadí orchestru krásně vykreslit vokální nebo sólové nástroje, jako je flétna nebo housle, a to je obzvláště důležité zdůraznit – vše v basovém pásmu bylo prezentováno výjimečně dobře. Úrovně hlasitosti. Pokud tedy někdo rád hraje tiše, nebo ho podmínky omezují, najde v těchto reprosoustavách spřízněnou duši a velkorysou pomoc, obecně, tohle platí pro všechny modely reprosoustav Zingali. I při  nižší hlasitosti byl obraz tělesa opět výjimečně koherentní, což mi umožnilo celý orchestr vnímat v holistické podobě a nikoliv rozložený do nekoordinovaných zvuků, což byl nepochybně důsledek zvukové koherence dané samotnými reprosoustavami Zingali. Přesnost stratifikace harmonických tónů klavíru a orchestrálních těles byla působivá a jedna z nejlepších, jaké jsem kdy slyšel.

I při  nižší hlasitosti byl obraz tělesa opět výjimečně koherentní, což mi umožnilo celý orchestr vnímat v holistické podobě…

Tím však chvála nekončí. Rychlost a dynamický rozsah byl elektrizující a samotné harmonické rozklady byly dlouhé. V kombinaci s velmi důležitým faktem, že i přes charakter elektronky (všechny tři komponenty byly elektronkové – na rozdíl od Audio Show), systém souzněl v hudebních pauzách s absolutním tichem, narušeným nanejvýš hlukem pozadí samotného záznamu, vždy poskytoval fenomenální kvalitu celkové atmosféry. Bez ohledu na žánr hudby, na každém albu vystupovala do popředí atmosféra spolu s uceleností a detaily, které vzbuzovaly emoce v rozsahu, který jsem již zmínil. Výsledkem bylo, že i přes nádhernou melodii a, jak se říká – muzikálnost, jsem po třech hodinách musel přestat poslouchat, protože síla mého prožitku byla příliš velká. Synergie se skutečným koncertem se zdá být zřejmá. Koncertní album Pink Floyd budilo dojem, že kapela je zde v místnosti a díky potěšení z hlediště a potlesku, který se na něm objevil, jsem nabyl přesvědčení že jsem jeho součástí. Do notebooku jsem napsal, že zvuk byl neuvěřitelně silný a zároveň svěží, ostrý a rychlý. Toto představení doprovázela nádherná basa, fantasticky podkreslující a ovlivňující celý prostor.

Také jsem napsal něco jako toto: Pokud si představíme celý high-end jako kruh a projdeme průměrem skrz něj, pak pod ním budeme mít systémy, které zní jako high-end, ale na principu, že je to stále high-end, protože to jsou stále high-end standardy, ale nikam se neposouvají. Zatímco ty nad těmi standardy, jsou určující a tahají celou věc nahoru, do další úrovně a těch se mnohdy standardní high-end drží zuby nehty a mnohdy je i kopíruje. Právě popsaný systém nepochybně patří do druhé, vyšší kategorie. Stanovuje standardy, posouvá je nahoru, nikoliv se snáší pouze dodržovat.  A to ve mě rezonuje velice silně.

Dobrých reproduktorů není dostatek a proto, kdykoli přijdeme do kontaktu s reproduktory Zingali, můžeme se radovat a slavit. Je to ale pokaždé trochu jiné, protože každá modelová řada hraje malinko jinak. Reproduktory Zingaly, které jsou součástí jejich nabídky, velice úspěšně kombinují zvukové výhody s přijatelnou cenou. nemluvě o senzační reprodukci. Nejsou ještě tak drahé, že by se mohly stát majetkem pouze těch nejbohatších lidí, i když ne tak levné, aby se mohly stát majetkem všech.

Tak skvělý zvuk který vám umožní nahlédnout do nejhlubších vrstev nahrávky a dá vám tak skvělé emoce, musíte hledat u reprosoustav od 600.000,- a více a bude to pár výjimečných modelů, které ale nikdy nebudou se Zingali Twenty totožné. V tomto měřítku jsou Zingali Twenty za velmi dobrou cenu. Obecně hornové reprosoustavy Zingali nabízí za svou pořizovací cenu opravdu úchvatnou reprodukci jako třeba model Zingali Zero Otto. Možná, že monitory Sveda poháněné vynikajícím trackem mohou provádět audiofilní magické relace na úrovni podobné Zingala Twenty 1.12 EVO, ale abych byl upřímný, byl bych k tomu poněkud skeptický. Faktem zůstává, že zde popsaný model Zingali umí hrát úžasně a to i přes to, že řetězec audio komponent nebyl úplně v extrémním cenovém rozpočtu. Stále jsme byli při vědomí. Každý jednotlivý kus stál hodně, ale žádný neprolomil bariéru 300.000,-. Možná jen mírně. Celkově se bavíme o aparátu v hodnotě 1,2mil. Je to hodně, ale víceméně stejné jako dobře vybavený vůz střední třídy.

Takové ceny se pro našeho průměrného občana zdají astronomické, ale pro průměrného Němce to není extrém. Drahé potěšení, ale musí být opravdu skvělým zážitkem. A v tomto případě je to potěšení opravdu velké. Živá hudba a dokonalý poslech vašich nahrávek doma v jednom. Může se vám to líbit, můžete to milovat, ale současně to někomu může připadat hloupé a zbytečné. Jako výlet do Himalájí, chaty u jezera nebo sraz terénních automobilů. Svůj život můžete zpříjemnit různými způsoby a je ostatně na každém, jak si ho dokáže zpříjemnit.

V bodech:

Výhody

Výjimečná koherence a vyrovnanost pásma.
Živá reprodukce.
Vynikající trojrozměrný prostor.
Basové pásmo je dokonale spojeno s celkem.
Kouzlo realismu.
Magie a jenom magie.
Kouzlo velkého pódia.
Muzikálnost dokonale kombinovaná s analytičností.
Velkolepé rozlišení a detaily.
Výše uvedená muzikálnost a analytičnost zároveň na nejvyšší úrovni.
Pozoruhodná schopnost ukázat kvalitu nahrávek.
Fantastická rychlost a dynamika reprodukce.
Design a dokonalost provedení.
Jemné zpracování dřeva.
Omniray technologie.
Jeden z předních světových výrobců.
Ze země, která miluje hudbu.
Vyrobeno v Itálii.
Viděl jsem továrnu na vlastní oči – je na nejvyšší technologické úrovni.

Nevýhody 

Není pro fanoušky basu s efektem subwooferu.
Zabírají spoustu místa.

Předchozí příspěvek
Cyrus one cast – pod drobnohledem
Následující příspěvek
Cyrus One Cast – další vítězství Stereo.DE
Menu